5.12.: Dopoledne
Tak jsme se po devíti letech dočkali a konečně jsme se hodili do obleků a šli jsme strašit děti ve škole. Na jednu to byla strašná sranda vidět ty děti, jak se vás bojí. Na druhou stranu - v té masce a v tom kožichu bylo opravdu šílený, ale šílený vedro. Na prvním stupni a ve školce jsme museli bát takový ne moc zlí. Ale na druhým stupni to teprve začalo. Šikana, mlácení, švihání o zem, švihání o zeď. Dva největší hajzlíci skončili s hlavou v hajzlu.
5.12: Odpoledne
Když jsem slyšel cinkání a řvaní čertů, tak jsem měl hnedka hezký pocit, když jsem pomyslel na své sestry. Ale nic moc nebylo, jedna řekla básničku, druhá ani ťuk. Já jsem řekl básničku taky! Můžete přečíst:
"Na přechodu pro chodce
Tatra drtí důchodce,
černý brejle, bílá hůl,
byl to frajer, neuhnul."
Bylo mi vyhrožováno, že půjdu do pytle, ale nic z toho teda nebylo no.
6.12.: Penzion, Odpoledne
V pozdních odpoledních hodinách jsme přijeli na Penzion, kde byli opět čerti. Těšil jsem se na řev dětiček, ale nic moc nebylo. Celé místo konání byly dvě místnosti vedle sebe propojené dveřmi na obou stranách. Mikuláš a spol byli na straně první, rodiče a já na straně druhé. Kluci nevěděli co budou říkat, já už měl básničku samozřejmě připravenou, je o kousek níže. Tak jsem byl předvolán, abych šel.
Jedna paní z publika: "Tak ať jdou i kluci, ne?"
Já: "No to ne, ne, ne, já jedu sólo!"
Jedna paní z publika: "Tak dobře no."
Čert zpustil: "Tak, Honza, ten je hodnej celej rok, ale teda nedává opisovat úkoly!"
Mikuláš: "Tak, spusť básničku nebo písničku!"
Já:
"Dřevorubec dříví kácel,
sekl se a vykrvácel"
[výbuch smíchu, musel jsem čekat až se dosmějí]
"Marně svíral pěstičky,
neměl krevní destičky."
[další a mohutnější výbuch smíchu].
Až tak šíleně vtipné mi to nepřipadalo, o to víc mě potěšil smích všech.
Pak jsem přišel za mámou a máma: "Jsem slyšela výbuch smíchu, tak jsem si říkala: Á, syn určitě perlí." A taky že perlil.
Hej, tak ta básnička mě teda pobavila :D Škoda, že sem nepřijela :( ...